Jak jsem odbavil letadlo z Athén a spravil za minutu traktor

Sedíme s mojí ženou Danielou a pětiletou dcerou Sophinkou v letadle z Athén do Prahy. Vracíme se z krásné a dlouhé dovolené na Krétě. Všichni jsme unavení, protože jsme vstávali v pět, přejeli autem celou Krétu, čekali na letadlo do Athén, měli zpoždění a málem nestihli přestup. Konečně sedíme v letadle a těšíme se, že za tři hodiny jsme doma. Něco se děje, pilot hlásí, že máme problém a před námi je pár desítek letadel a že budeme muset pár hodin počkat. Čekat? Teď? No to se mi fakt nechce. Říkám Daniele, že to zkusím vyčistit. Učím lidi ovládat realitu, tak si to vyzkoušíme. Používám svalový test z kineziologie na testování, co je pravdivé a nepravdivé, či na testování dalších věcí. Protože vím, že platí naše svobodná vůle, je jasné, že odletět nechci. Testuji si, že chci odletět na 14%. A kdo další ještě nechce odletět? Vychází mi pilot, letuška a další dva lidé. Testuji si, zda ten zdržený odlet nemá nějaký dobrý důvod pro nás všechny. Nic takového mi nevychází. Je jasné, že když nechceme odletět, máme strachy. Ptám se, zda to můžu vyčistit i těm dalším lidem. Vychází mi, že ano. Nedělám to moc pořádně a vyčistím jen pár strachů, co mě napadnou, a strach letět a odletět. Pouštím to a nechávám to být. Ať se děje, co má. Jdu si číst moji oblíbenou severskou detektivku. Přečtu si sotva dvě stránky a Daniela do mě strčí a směje se. Jsem trochu mimo a ptám se, čemu se směje. „Letíme,“ říká. Aha, tak to fungovalo. Trvalo to pět minut místo tří hodin čekání.

Sedím na malém traktůrku na sekání zahrady. Snil jsem o něm čtyři roky a vždy mi to přišlo strašně drahé si ho pořídit. Minulý rok jsem si to dal do svého budgetu a plánu na rok a teď na něm konečně sedím. Voní benzínem a je krásně žlutobílý. Mám z něj radost. Jdu sekat letos podruhé. Nastartuju, ozve se krásný zvuk. Sundám dolů žací lištu a nic. Motor se vypne. Co to? Zkusím to asi desetkrát. Pořád stejné. Zkontroluji, zda je vše dobře nastavené, a je. Sakra. Jdu ho zkusit rozebrat. Šroubuju, hledám, utahuju, čtu manuál a nic. To nedám. V hlavě mám představu, jak volám do servisu, přijede avie, odveze ho na měsíc a pak zaplatím spoustu peněz. Přepadá mě zoufalství. Počkat Side, přece učíš lidi, že když se ti něco děje, tak to tak chceš. Toho si u dobrých věcí nevšimneme, ale u těch, u kterých to tak nechceme, si toho všimneme rychle. Tedy, když traktor nefunguje, tak to tak chci. Rychle si testuji, mám strach sekat, nebo strach nesekat? Mám strach sekat. Neřeším, co je pod tím za další strachy a rychle si to vyčistím. Nastartuju, dám dolů žací lištu a napoprvé vše funguje. Je vyřešeno.

Kdykoliv se mi něco děje, tak se to děje podle toho, na kolik to opravdu chci. Tedy součet mého vědomí, podvědomí a nevědomí. Přijde za mnou třeba klientka a říká, že si přeje chlapa. Je mi jasné, že to není pravda. Otestuji si to a říkám jí: „Ano, ale jen na sedm procent, to nestačí.“ Trochu se zlobí. Po pár otázkách se přizná, že má strach, že by jí partner znovu podvedl a zranil jako ten bývalý. Dáme pryč její strachy a najednou chce partnera na 100%. Říkáme si často, že takhle jsme to nechtěli, ale Vesmír nám to posílá přesně tak, jak to máme nastavené v podvědomí. Psal mi dnes kamarád, že asi zavře firmu, že nevydělává. Testuji si jeho hlavní téma a „překvapivě“ mi vyjdou peníze. Ptám se, na kolik je chce a vychází mi 0%. Napíšu mu mail a on říká, že to je přesné. Doslova mi napsal, točíme miliony a kasa je prázdná.

Lídr velké firmy mi vypráví, že rozjel paralelně vedle své firmy druhou SW firmu, která je nápadem na trhu o pár let napřed přede všemi. Investoval do ní za posledních pár let sto milionů korun. „A kolik jste toho prodali?“ ptám se já. „No, zatím nic,“ říká on. „To je docela blbý, ne?“ odpovídám mu. „Víš, to znamená, že to prodat nechcete,“ říkám mu. Nevěří tomu. Vysvětluji mu, že tam musí mít spoustu strachů. Moc mi nevěří. „No, to jsem zvědavý, jaký strachy tam můžu mít,“ říká on. A už to leze: Strach, že se nic neprodá. Strach, že vyhodím 100 milionů Kč oknem. Strach, že mi ten nápad někdo ukradne. Strach, že jsem zbytečně investoval energii a peníze. Strach, že selžu. A dalších dvacet. „To by mě teda nenapadlo,“ diví se.

Můj kamarád si pořizuje nemovitost. Sedím vedle něj. Přijde mu sms od banky, že to nedopadne. Ten den končí termín na hypotéku. Říkám mu, že tu půjčku nechce. Vyčistíme kolem toho všechny strachy a za chvilku přijde nová sms. Prý se spletli a půjčka je schválená.

Jeden z autorů, který mě inspiruje, Vadim Zeland, napsal svazek knížek Ovládání reality 1 až 10. Popravdě jsem přečetl jen první dva díly a stačilo mi to. Jeho heslo je jednoduché: Problémy se nemají řešit, ale snižovat jejich důležitost. Tedy vše se vyřeší samo, pokud pustíme své strachy, protože Vesmír má přirozenou snahu uvádět vše do rovnováhy.

Po deseti letech individuálního koučování jsem od začátku cítil, že se mi ukazuje nová cesta, ze které nemůžu uhnout. Cesta, na které budu od teď místo individuálního koučování provázet lidi na dálku, protože vím, jak je dovést k cíli, a taky chci předat lidem zpět jejich zodpovědnost za život a tím i jejich sílu. Cesta, jejímž druhým pilířem jsou hluboké přechodové workshopy plné silných zážitků, rituálů a transformace. A třetí pilíř si zatím nechám jako tajemství. Pokud se chcete naučit ovládat svoji realitu, zvednout silně svoje vědomí, uzdravit svoji duši, vztahy a život, zveme vás srdečně na naše workshopy nebo na půlroční, či roční transformační cestu skrze moje provázení. Těším se na vás.